Teorie a praxe spravedlivé války v islámu

Islám je Božím náboženstvím podřízení se Alláhovi a Jeho zjevenému vedení, usiluje o mír a učí milosrdnosti. I když islám volá po mírových vztazích mezi všemi lidmi a všemi zeměmi, jako poslední možnost může být někdy nezbytné uchýlit se k válce. Alláh omezil možnost válčit na pět situací. Podle islámské terminologie to není válka ale džihád, což znamená vyvíjení maximálního úsilí v Alláhově věci. Zásadní rozdíl mezi válkou a džihádem je, že cílem džihádu je ochrana muslimů a jejich práva zvát ostatní k islámu a šířit univerzální poselství Alláhova slova. Naproti tomu válka může být obranou proti napadení, což je za určitých podmínek oprávněný důvod, avšak obecně byla v dějinách nejčastěji vedena útočně a jako neoprávněná osobní či národní msta s cílem rozšířit imperiální, koloniální a ekonomickou nadvládu a ovládat, využívat a drancovat hmotné i lidské zdroje z pouhé touhy po slávě a z pocitu nadřazenosti. Islám neschvaluje žádné z těchto cílů a důvodů války a považuje je za neoprávněné a zasluhující spravedlivou odvetu. Pro džihád existuje pouze pět následujících oprávněných důvodů:

• Obrana proti útoku usilujícímu o životy, majetek a čest muslimského národa a narušujícímu státní hranice. Toto vychází z koránského verše: {A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.}
  (2:190)

  Také to dokládá tento výrok Alláhova posla( s) : „Kdokoliv je zabit při obraně svého majetku, je mučedníkem; kdokoliv je zabit při sebeobraně, je mučedníkem; kdokoliv je zabit při ochraně svého náboženství, je mučedníkem; a kdokoliv je zabit při ochraně své rodiny, je mučedníkem.“
  (at-Tirmídhí, Abú Dawúd, an-Nasá'í a Ibn Mádža)

• Obrana před útlakem či těmi, kdo útlaku slabých a bezmocných napomáhají. Džihád tohoto typu má jasný humanitární cíl. Nejvyšší Alláh ve vznešeném Koránu říká: {A co je vám, že nebojujete na stezce Boží a za utištěné z mužů, žen a dětí, kteří říkají: „Pane náš, vyveď nás z tohoto města, jehož obyvatelé jsou nespravedliví! Dej nám ochránce Tebou vybraného a pošli nám pomocníka Tebou ustanoveného!“}
  (4:75)

  Tento příkaz postavit se útoku a pronásledování vychází také z tohoto verše zjeveného ve vznešeném Koránu: {Vskutku ti, kdož uvěřili, přesídlili a vedli boj majetky i osobami svými na stezce Boží, a ti, kdož jim útulek poskytli a pomohli jim – ti všichni jsou si navzájem přáteli. Avšak s těmi, kdož uvěřili, a přesto nepřesídlili, nepěstujte přátelství v ničem, dokud nepřesídlí. Jestliže vás požádají o pomoc ve věci náboženství, jste povinni jim pomoci proti všem kromě těch lidí, s nimiž máte smlouvu. A Bůh jasně vidí vše, co děláte.}
  (8:72)

• V případě porušení oficiálně uzavřených dohod a smluv. Toto vychází z koránských veršů: {Jestliže však poruší přísahy své poté, co uzavřeli úmluvu, a zaútočí na náboženství vaše, pak bojujte proti vůdcům nevěrectví; a pro ně neplatí žádné přísahy – snad potom přestanou! Což nebudete bojovat proti lidu, jenž porušil přísahy své a usiloval o vyhnání posla a první vás napadl? Bojíte se jich snad? Však Bůh má větší právo na to, abyste se Ho obávali, jste-li vskutku věřící.}
  (9:12-13)

• Pacifikace těch muslimů, kteří neoprávněně útočí a rozpoutávají ozbrojené střety a umíněně setrvávají na cestě agrese, jak říká všemocný Alláh: {Bojují-li mezi sebou dvě skupiny věřících, usmiřte je! A činí-li jedna skupina z těch dvou bezpráví druhé, bojujte proti těm, kdo činí bezpráví, dokud se před rozkazem Božím neskloní! A když se skloní, usmiřte obě strany spravedlivě a buďte nestranní, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou nestranní!}
  (49:9)
  
  Tento druh džihádu dokazuje, že jeho účelem je vždy nastolení zákona a spravedlnosti, protože se uplatňuje i vůči muslimským zločincům.

• Ochrana hlásání islámského náboženství na dobytých územích, pokud pokojné prostředky nejsou umožněny. K tomuto se přistupuje pouze jako ke krajnímu řešení poté, co se po mnoha pokusech ukáže, že pokojné prostředky nejsou možné. Prvním krokem je požádat o umožnění pokojného hlásání islámu v souladu s Prorokovým způsobem (sunnou), když poslal vládcům okolních říší dopisy, ve kterých je pozval k islámu. Pokud vládce toto pozvání odmítne, jemu a jeho lidu je nabídnuta možnost stát se dhimmí, tedy chráněnou nemuslimskou komunitou, která své záležitosti spravuje podle svých vlastních náboženských pravidel, avšak musí se také řídit obecně platnými islámskými zákony k zajištění práva, pořádku a bezpečnosti a platit daň džizja, za což jsou její příslušníci osvobozeni od vojenské služby.

  Pouze pokud nemuslimové tyto podmínky odmítnou, stane se otevřený boj proti nim oprávněný, protože brání pokojnému hlásání islámu. Muslimové nebojují proti těm, kdo pouze odmítají univerzální islámské poselství o Alláhově jedinosti a Muhammadově ( s) proroctví, ale proti těm, kdo navíc brání a ztěžují šíření tohoto univerzálního poselství pokojnými prostředky. Islám je univerzální vírou a náboženstvím Alláha, stvořitele a živitele lidstva, které není určeno jen nějakému konkrétnímu národu, ale všem lidem a lidé by měli mít možnost se o islámu dozvědět a mít příležitost se z vlastní vůle rozhodnout Alláhovi se podřídit. Cílem a úkolem muslimů není dosáhnout přijetí islámu a konverze, protože vedení je pouze v rukou moudrého Alláha. Všichni lidé musí dostat příležitost slyšet o dobru, spravedlnosti, bratrství, lásce, rovnosti a míru, o kterých islám učí. Všemocný a slitovný Pán ve vznešeném Koránu říká:

  {Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Boží. Jestliže však přestanou, pak Bůh jasně vidí vše, co dělají.}
  (8:39)

  Pokud nepřátelé islámu a muslimů přestanou útočit a chtějí uzavřít za spravedlivých podmínek mír, muslimové musejí přestat bojovat a zahájit jednání. Moudrý a vševědoucí Alláh řekl: {Kromě těch, kteří jsou spojeni s lidem, mezi nímž a vámi jest úmluva, anebo kteří k vám přišli se stísněnými hruděmi z toho, že mají bojovat proti vám nebo proti lidu svému. Kdyby byl Bůh chtěl, byl by jim dal vládu nad vámi a oni by byli proti vám bojovali. Jestliže však se vás straní, aniž s vámi bojovali, a vzdají se vám na milost, pak Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji.}
  (4:90)

  Výše jsou uvedeny oprávněné důvody pro vedení války a další koránské verše v tomto kontextu jsou například: {Dotazují se tě na posvátný měsíc a na bojování v jeho průběhu. Rci: „Bojovat v něm je hřích těžký,avšak odvracet od stezky Boží, nevěřit v Něj a v Mešitu posvátnou a vyhánět obyvatele jejich z ní je ještě těžší hřích před Bohem; svádět od víry je horší než zabíjet.}
  (2:217)

  {A bojujte proti nim, dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Bohu. Jestliže však přestanou, pak skončete nepřátelství, ale ne proti nespravedlivým.}
  (2:193)

  {Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághúta. Bojujte proti přátelům satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady satanovy!}
  (4:76)

  Všechny ostatní druhy válek vedoucí k ničení a ohromným ztrátám na životech i majetku jsou zakázané a v islámu se považují za nezákonnou agresi. V islámu jsou rovněž zakázané války vedené kvůli přezíravé demonstraci síly a údajné nadřazenosti, i ty označované za preventivní údery. Nejvyšší Alláh říká: {Nebuďte jako ti, kdož vyrazili ze svých obydlí domýšlivě a stavějíce se na odiv lidem, aby odvraceli jiné od cesty Boží – však Bůh objímá ve vědění svém vše, co dělají.}
  (8:47)

  Islám povoluje boj z výše uvedených nezbytných důvodů, avšak pro válčení stanovuje přísná pravidla, kterými velitele, vojáky i všechny ostatní vede k dodržování dobrých islámských způsobů a etiky i za takovýchto těžkých časů. Muslimští bojovníci se smějí zaměřovat a zabíjet pouze ty, kdo proti nim bojují, nebo pomáhají a podporují aktivní bojovníky. Muslimští bojovníci nesmějí zabíjet, ani jakkoliv omezovat staré lidi, děti, ženy, nemocné a raněné a ty, kdo se z pacifistického přesvědčení odloučí od světa v duchovním rozjímání. Také je zakázáno zabít nepřátelského bojovníka bojujícího proti muslimům, pokud je raněn a nemůže dál bojovat. Islám zapovídá zohavování těl padlých nepřátel. Islám navíc zakazuje zabíjení zvířat patřících nepřátelům, ničení jejich zemědělství, obydlí a infrastruktury, s jedinou výjimkou, pokud to za určitých okolností vyžaduje právě probíhající boj. Islám také zakazuje vědomé znečišťování vodních zdrojů a studen nepřátel. Vše výše zmíněné islám považuje za skutky vedoucí k rozvratu společnosti a zbytečnému komplikování života obyčejným lidem.

  Džihád také znamená umožnění pokojného šíření Alláhova slova a islámského poselství. Jak Alláh říká ve vznešeném Koránu, pro muslima je smyslem tohoto života usilovat o onen svět dobrými skutky: {Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi, vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří!}
  (28:77)

Muslimům zapojeným do džihádu dal také následující pokyny: „Začněte s Alláhovým jménem boj proti těm, kdo prohlašují nevíru v Alláha. Bojujte s nimi, avšak neporušujte své smlouvy a dohody. Nezohavujte těla zabitých bojovníků. Nezabíjejte novorozence.“
(Muslim)

„Jděte kupředu ve jménu Božím. Nezabíjejte starého člověka, dítě, ženu a nepřekračujte daná omezení.“
(Málik a Abú Dawúd)

Významný společník a první chalífa muslimského státu Abú Bakr as-Siddíq dal vysílanému muslimskému vojsku následující rady: „Posečkejte s odchodem, rád bych vám dal následující rady: nezrazujte a nejednejte zrádně; nekraďte z válečné kořisti, dokud nebude správně a podle pravidel rozdělena; neporušujte své přísahy a dohody s nepřáteli; nezohavujte těla zabitých bojovníků; nezabíjejte děti, ženy a starce; nekácejte a nezapalujte palmy (či jiné stromy); nekácejte ovocné stromy; neporážejte ovce, krávy či velbloudy, vyjma na jídlo; můžete narazit na lidi, kteří se odloučili v uctívání Boha, nechte je být. Neobtěžujte je a nijak jim nezasahujte do života.“
(Podle at-Tabarího, sv. 3, str. 226 a dalších)

Před začátkem boje musí muslimové nejdřív vyhlásit válku, protože nejsou ani zrádci, ani zákeřní útočníci. Islám muslimským bojovníkům předepisuje tu nejlepší válečnou etiku a morální zásady, požaduje naprosté dodržování spravedlnosti a zapovídá utlačování nepřátelských bojovníků.

Jeden z raných umajjovských chalífů 'Umar bin Abdul- Azíz, nechť je k němu Alláh milosrdný, přijal delegaci bojovníků z města Samarkandu stěžující si na muslimského velitele Qutajbu, který je zaskočil nečekaným útokem. Chalífa napsal místodržiteli oné oblasti a přikázal mu pověřit soudce prošetřením této události a pokud soudce dojde k závěru, že by se muslimové měli z města stáhnout kvůli porušení důvěry, musejí se tomuto rozsudku podřídit. Místodržící Samarkandu pověřil soudce jménem Džumaj' bin Hádir al-Bádží a ten rozhodl, že muslimové mají dobyté město opustit. Muslimský velitel měl nejprve otevřeně vyhlásit válku náležitým prohlášením ještě před zahájením útoku, aby tím samarkandským obyvatelům dal možnost připravit se k boji a také aby znali důvody útoku. Když obyvatelé Samarkandu uviděli spravedlivé jednání muslimů, rozhodli se v boji nepokračovat a přijmout podmínky muslimské vlády.
(Viz Baláthurí, Futúh al- buldán „Dobyté země“, str. 428)

Ohledně válečných zajatců, což je pro válčící strany vždy citlivé téma, islám přísně zakazuje zastrašování, mučení, mrzačení a týrání hladem. Krmení válečných zajatců je naopak dobrým skutkem, za který lidem náleží odměna od Alláha: {A krmili jídlem přes lásku svou k němu chuďasa, sirotka i zajatce. „My krmíme vás z lásky k Bohu a nechceme od vás ani odměny, ani díku velkého.} (76:8-9)

Muslimský velitel má plnou pravomoc zajatce propustit zcela bez výkupného, určit podmínky pro výkupné, nebo je propustit výměnou za muslimské zajatce. Toto vychází z tohoto verše zjeveného ve vznešeném Koránu: {A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte! A potom je buď omilostněte, anebo je propusťte za výkupné, pokud válka neodloží své břímě. A tak budiž! Kdyby Bůh chtěl, pomohl by si sám proti nim, avšak nečiní tak proto, aby vás jedny druhými podrobil zkoušce. A Bůh nedopustí, aby se ztratily skutky těch, kdož byli zabiti na cestě Boží.}
(47:4)

S poraženými nemuslimskými obyvateli dobytých území z lidu Knihy (např. křesťany a židy) se jednalo uctivě, zachovávala se jejich integrita, čest a důstojnost a jejich majetek byl chráněn před útoky a nespravedlivým zabavováním. Oni i jejich ženy nikdy nebyli obtěžováni ani jakýmkoliv způsobem ponižováni, domovy a obydlí jejich rodin zůstaly nedotčeny. Stručně řečeno se k nim přistupovalo spravedlivě. Jejich původně zjevená víra byla ctěna a uznávána a pokud se rozhodli si ji ponechat, žádalo se po nich, aby i oni ctili a uznávali islámské náboženství a zásady a dodržovali veřejný pořádek, bezpečnost a zákonnost. Toto vychází z mnoha koránských veršů a Prorokových výroků, jako například: {On pomůže těm, kteří – když jsme je upevnili na zemi – dodržují modlitbu a dávají almužnu a nařizují vhodné a zakazují zavrženíhodné. A Bohu patří konečné rozhodnutí o věcech všech.}
(22:41)

Jedním z nejlepších dokladů těchto zásad je příklad druhého chalífy 'Umara bin al-Chattába , který dobyl Římskou a Perskou říši. Když vítězně vstoupil do Jeruzaléma, podle Tabarího jeho obyvatelům napsal:
Ve jménu Alláha milosrdného, slitovného. Toto je závazek bezpečí poskytnutý Alláhovým služebníkem 'Umarem, velitelem věřících, lidu Aelie (Jeruzaléma). Tímto zaručuje bezpečí jejich osob a majetku, jejich kostelů a křížů, malých i velkých a všech vyznavačů křesťanského náboženství. Zakazuje se zabírat, ničit či zmenšovat jejich kostely, a to jak kostel samotný, tak jeho pozemky. Také se nesmí jakýmkoliv způsobem poškozovat jejich kříže či jejich majetek. Nesmějí být nuceni vzdát se své víry a nikomu z nichnesmí být ublíženo. Židům se nepovoluje, aby s nimi žili v Aelii. Lidu Aelie vzniká povinnost platit džizju, stejně jako lidu al-Madá'inu, a také musejí ze svého středu vykázat Byzantince. Komukoliv z nich, kdo odejde z Aelie, se zaručuje bezpečí osoby a majetku, dokud nedorazí do svého cíle. Kdokoliv se rozhodne v Aelii zůstat, tomu se zaručuje totéž a bude s lidmi Aelie sdílet jejich práva a platit džizju. Totéž platí pro lid Aelie a pro kohokoliv dalšího. Ti, kdo chtějí táhnout s Byzantinci, mohou odejít, a ti, kdo se chtějí vrátit ke svému lidu, nebudou muset nic platit až do sklizně. Alláh potvrzuje obsah této dohody, stejně tak jako Jeho Prorok, jeho následovníci a věřící. Svědky jsou Chálid ibn al-Walíd, 'Amr ibn al-Ás, Abdul- Rahmán ibn al-Awf a Mu'áwija ibn abí Sufján. Vyhotoveno roku 15 hidžry.

V zaznamenaných dějinách lidstva nepochybně nenajdeme nic srovnatelného s tímto projevem vrcholné ušlechtilosti, spravedlivosti a tolerance vítěze vůči poraženým. Většina úspěšných dobyvatelů poražený lid zbavila jeho práv, svobod a cti, včetně práva na slušné živobytí a využívala ho k nuceným pracím jako otroky či druhořadé obyvatele, kteří pouze sloužili zájmům dobyvatelů. 'Umar bin al-Chattáb mohl snadno proti poraženým křesťanům a židům postupovat velmi tvrdě, avšak místo toho se řídil příkladem proroka Muhammada ( s) který se po dobytí Mekky zachoval velkoryse a šlechetně, i když ho za doby jeho působení v Mekce Mekkánci po mnoho let tvrdě pronásledovali a v medínském období musel čelit jejich zákeřným výpadům.

Vznešeným cílem této spravedlivosti je šíření Alláhova slova a nikoliv získání osobního či kolektivního prospěchu. Výše uvedené příklady spolu s mnoha dalšími ilustrují spravedlnost, toleranci a krásu islámu, Alláhova zjeveného náboženství pro všeobecný a spravedlivý mír. Pravidla všemocného Alláha však musejí platit pro všechny lidi bez jakýchkoli výjimek či protěžování.

Nemuslimští obyvatelé žijící pod muslimskou vládou, kteří se rozhodli ponechat si své původní náboženství, mají povinnost platit džizju (takzvanou daň z hlavy), což je nízká, až symbolická částka. Tato daň existuje ve třech sazbách placených v tehdejší měně:

• Pro bohaté a vysoce postavené osoby ve výši 48 stříbrných dirhamů na osobu ročně.
• Pro příslušníky střední třídy jako jsou kupci, obchodníci a zemědělci ve výši 24 stříbrných dirhamů na osobu ročně.
• Pro dělníky a řemeslníky ve výši 12 stříbrných dirhamů na osobu ročně.

Jeden z nejproslulejších muslimských vojevůdců Chálid bin al-Walíd v jednom svém smluvním závazku vůči nemuslimům v muslimském státě řekl: „Dal jsem vám svoji záruku, že přijmu vaši daň z hlavy a oplátkou vás budu ochraňovat před všemi možnými hrozbami. Pokud vám úspěšně zajistíme ochranu, budeme vybírat daň z hlavy. Pokud ne, nebudete ji muset platit, dokud vám nebudeme schopni tuto ochranu zajistit.“ (podle dějepisce Baládhurího)

Laura Veccia Vaglieri ve své knize Obrana islámu napsala: „Lid podrobený islámskými vládami dostal plnou svobodu podržet si a zachovat svou víru a tradice, pokud jedinci, kteří si tuto možnost zvolili a nepřijali islám, budou platit spravedlivou daň z hlavy islámské vládě. Daň z hlavy byla nižší, než co své vládě odváděli muslimové. Nemuslimové obývající islámsky spravovaný stát tuto daň platili výměnou za všeobecnou ochranu, jakou islámská vláda poskytovala svým vlastním lidem.“

Dále je třeba upřesnit, že výše uvedené tři sazby daně džizja se vztahovaly na výdělečně činné osoby, zatímco ostatní kategorie nemuslimských obyvatel, konkrétně chudí, potřební, nezletilí, ženy, mniši, kněží či rabíni, tělesně postižení a slepí byli od placení této daně zcela osvobozeni a jejich ochranu a případné potřeby zajišťoval stát ze svého rozpočtu bezplatně.

AKdyž 'Umar bin al-Chattáb jednou seděl, prošel okolo starý žid a žádal lidi o almužnu. 'Umar se na něho zeptal a zjistil, že ten muž žil jako nemuslimský obyvatel pod muslimskou vládou a ochranou a platil daň džizja. 'Umar () řekl: „Nebyli jsme k tobě spravedliví! Uvalili jsme na tebe daň z hlavy a vybírali jsme ji od tebe, když jsi byl mladý a schopný, a teď ti neposkytujeme náležitou péči a podporu.“ 'Umar toho muže vzal k sobě domů, pohostil ho a nabídl mu vhodné oblečení. Poté přikázal správci muslimské pokladny: „Zaměř se na případ tohoto muže a jemu podobné a dej jim a jejich rodinám dostatečný příjem z muslimské pokladny. Všemocný Alláh v Koránu říká: {Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdož po ní kráčí podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý.}
(9:60)

Chudí jsou muslimové a nuzní jsou lidé Knihy.“
(Abú Júsuf, Kitáb al-charadž, str. 126)

Chálid bin al-Walíd ve svém závazku nemuslimským obyvatelům irácké Híry napsal: „Když kterýkoli nemuslim žijící pod ochranou muslimského státu zestárne a ztratí schopnost pracovat, či nevyléčitelně onemocní, či přijde na mizinu a zkrachuje tak, že by si zasloužil almužnu od svých souvěrců, nebude už muset platit daň z hlavy. O základní potřeby těchto lidí a jejich rodin se postará muslimská státní pokladna.“
(Abú Júsuf, Kitáb al-charadž, str. 144)

Nemuslimové žijící pod vládou muslimského státu mají nárok na úplnou ochranu a respektování svých práv. Všemocný Alláh ve vznešeném Koránu říká: {Možná že Bůh způsobí, že mezi vámi a těmi, s nimiž jste v nepřátelství, zavládne láska, neboť Bůh je všemohoucí a Bůh je nejvýš odpouštějící a slitovný. Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví!}
(60:7-9)

Alláhův posel ( s) řekl: „Kdo ublíží člověku, který uzavřel dohodu, nebo poškozuje jeho práva, nebo ho přetěžuje prací, nebo mu něco násilně vezme, v soudný den budu jeho žalobcem.“
(Abú Dawúd a an-Nasá'í)

Alláhův posel ( s) také řekl: „Kdo zabije člověka, který uzavřel dohodu, nikdy neucítí vůni ráje a jeho vůně je cítit do vzdálenosti čtyřiceti let.“
(Bukhari)

Závěrem ohledně tolik očerňované daně džizja citujme slova historika Willa Duranta: Lid dhimma, křesťané, zoroastrovci, židé a sabejci, se za umajjovské vlády těšili takové míře tolerance, která je s dnešními křesťanskými zeměmi nesrovnatelná. Mohli svobodně provádět své obřady, zachovali si své kostely a synagogy a jedinou jejich povinností bylo nosit zvláštní barvu a platit za každou osobu daň úměrně ke svému příjmu. Částka se pohybovala mezi dvěma a čtyřmi dináry. Tato daň se vybírala výhradně od bojeschopných nemuslimů. Avšak kněží, ženy, děti, otroci, starci, postižení, slepí a chudí byli od této daně osvobozeni. Dhimmí výměnou za to byli zproštěni vojenské povinnosti. Také byli osvobozeni od placení zakátu ve výši 2,5% z ročního příjmu a vláda měla povinnost je chránit. (Příběh civilizace, sv. 12, str. 131)