Falešná představa o násilném šíření islámu

A dále také říká: {Kdyby byl Pán tvůj chtěl, věru by byli všichni, kdož na zemi jsou, vesměs uvěřili. Chceš snad donutit lidi, aby se stali věřícími, když není duši žádné dáno, aby uvěřila jinak než z dovolení Boha, a když On uvaluje hněv Svůj na ty, kteří rozum nemají?}
(10:99-100)

{A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!“}
(18:29)

{Jestliže se oni zády k tobě obrátí, pak úkolem tvým je pouze zřetelné oznámení.}
(16:82)

{Připomínej, vždyť tys pouze ten, jenž připomíná, a nejsi nad nimi ten, jenž zaznamenává.}
(88:21-22)

{Rci: „Poslouchejte Boha a poslouchejte posla! Odvrátíte-li se, pak on ponese jedině to, co na něj bylo vloženo, a vy ponesete to, co bylo na vás vloženo. Však uposlechnete-li jej, budete na cestě správné.“ A poslu přísluší jen hlásání zřetelné.}
(24:54)

{Požádá-li tě některý z modloslužebníků o ochranu, mu ji poskytni – aby mohl slyšet slovo Boží. Potom jej nech dospět do místa pro něj bezpečného; a to je proto, že jsou lidé, kteří nic nevědí.}
(9:6)

Je známo, že nikdo nemůže být donucen změnit, co je v hlubinách jeho srdce, a že člověk může svými ústy pronést něco, o čem ve skutečnosti není přesvědčen; toto není islám ani islámská víra. Proto o člověku, který je donucen zřeknout se své islámské víry, Alláh řekl následující: {Na toho, kdo zapře Boha poté, co již uvěřil – kromě toho, kdo byl donucen, zatímco srdce jeho klidné bylo ve víře – a zejména na toho, kdo hruď svou nevíře otevřel, dopadne hněv Boží a pro něj je připraven trest nesmírný.}
(16:106)

Nevíra se objeví tehdy, když člověk vědomě otevře nevíře své srdce, a v důsledku toho špatně mluví a dopouští se špatných skutků, čímž se bouří proti Alláhovi a zjevenému vedení poslů a stává se odpadlíkem poté, co byl muslimem.

Dalším podobným nařčením je, že islám byl šířen mečem a válkami. Každý systém či vláda, bez ohledu na způsob svého ustavení, potřebuje nějaké bezpečnostní složky, které brání obyvatele, chrání hodnoty, zajišťují spravedlivé uplatňování zákonů a vymáhají právní postih pachatelů trestných činů a osob bojujících proti systému. Třetí chalífa 'Uthmán bin 'Affán řekl: „Alláh vskutku zabraňuje lidem páchat špatné skutky skrze moc vládce víc, než jim zabraňuje Koránem.“ To znamená, že někteří lidé se obávají vládce a jeho trestu silněji, než se obávají Koránu, takže se špatným skutkům vyhýbají ne proto, že je zakázal Korán, ale protože se obávají postihu ze strany vládce. (al-Hindí, Kanz al- 'ummál)

Prorok( s) povolil těm ze svých následovníků, kteří chtěli před útlakem a utrpením uniknout, vystěhování do Habeše, kde hledali útočiště pod ochranou tamního spravedlivého vládce Nadžašiho, který nakonec sám přijal islám. I za těchto velmi obtížných podmínek moudrý a milosrdný Alláh přikázal Svému poslu Muhammadovi( y) aby byl při hlásání poselství trpělivý, zdrženlivý a vůči svému lidu shovívavý. Je nespočet příkladů jeho mimořádného milosrdenství, laskavosti, velkorysosti a soucitu, zatímco čelil neustálému násilí a útokům. Prorok( s) a jeho následovníci pevně vytrvávali ve svém přesvědčení a dál předávali poselství v souladu s tímto Alláhovým pokynem: {Buď trpělivý, jako byli trpěliví ti z poslů, kteří byli nadáni rozhodností pevnou. A nesnaž se uspíšit pro ně příchod dne, kdy spatří to, co jim bylo slíbeno, a bude se jim zdát, že setrvali v hrobech jen jednu hodinu dne. A toto je sdělení! A kdo jiný bude zahuben než lid hanebníků?}
(46:35)

Prorok (s) se přitom stále modlil za jejich správné vedení těmito slovy: „Alláhu, veď můj lid, neboť je nevědomý.“

Prorok( s) v Mekce pokračoval v šíření poselství a zároveň hledal kmen, který by ho byl ochoten ochránit a být mu nápomocný. Při velkých arabských trzích a na místech veřejných shromáždění oslovoval jednotlivce a kmeny navštěvující Mekku a představoval jim sebe a své poslání. Pak se stalo, že skupina lidí z města Jathribu (nyní známého jako Medína, Prorokovo město) v islámské poselství uvěřila a přísahali mu věrnost, že ho budou podporovat a chránit stejně, jako by chránili svou vlastní čest a rodinu, pokud u nich bude hledat útočiště a vystěhuje se se svou skupinou věřících do jejich města. Toto se událo právě v době, kdy se pronásledování v Mekce vyhrotilo natolik, že představitelé Kurajšovců dokonce osnovali Prorokovu ( s) vraždu. Vystěhování bylo zlomovou událostí islámských dějin, protože v Medíně byla postavena Prorokova první mešita a pod jeho přímým vedením byl založen a upevněn nový muslimský stát.

Je třeba připomenout, že prorok Muhammad ( s) a jeho následovníci nikdy neprolili ani kapku krve v reakci na tyto dlouhé roky pronásledování a útlaku v Mekce, protože jim nebyl nařízen boj, ale trpělivost a vytrvalost. Boj a ozbrojený odpor na muslimské straně začal teprve dva roky po vystěhování z Mekky do Medíny, když se Kurajšovci obávali o své výsadní postavení a pokračovali v pronásledování a bránění v šíření islámského poselství a teprve poté, co byly vyčerpány všechny mírové možnosti.

Protože Medína ležela na trase kurajšovských obchodních karavan do Velké Sýrie, k prvnímu střetu došlo, když chtěl Prorok ( s) zastavit karavanu vedenou urozeným kurajšovcem Abú Sufjánem. Prorok ( s) zamýšlel uvalit na kmen Kurajšovců hospodářské sankce, aby pak mohl pokojně šířit svou víru veřejně a aby získal pro věřící náhradu za majetek, který jim v Mekce před jejich vystěhováním Kurajšovci nespravedlivě zabavili. Karavana sice z obklíčení unikla, avšak když se o tom dozvěděli kurajšovští vůdci, vypravili proti muslimům relativně početnou a dobře vyzbrojenou armádu. K první rozhodující bitvě došlo u Badru, kde menší a špatně vybavené muslimské vojsko o 313 bojovnících drtivě porazilo domýšlivou kurajšovskou armádu. Nejvyšší Alláh popisuje oprávněnost této a následujících bitev: {A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc, těm, kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: „Pánem naším je Bůh!“ A kdyby byl Bůh nezahnal jedny lidi druhými, věru by byly bývaly zničeny poustevny, kostely, modlitebny a místa klanění, v nichž hojně je vzpomínáno jména Božího. A Bůh vskutku pomůže těm, kdož pomáhají Jemu – a Bůh věru je silný, mocný. On pomůže těm, kteří – když jsme je upevnili na zemi – dodržují modlitbu a dávají almužnu a nařizují vhodné a zakazují zavrženíhodné. A Bohu patří konečné rozhodnutí o věcech všech.}
(22:39-41)

Alláh také říká: {A co je vám, že nebojujete na stezce Boží a za utištěné z mužů, žen a dětí, kteří říkají: „Pane náš, vyveď nás z tohoto města, jehož obyvatelé jsou nespravedliví! Dej nám ochránce Tebou vybraného a pošli nám pomocníka Tebou ustanoveného!“} (4:75)

{A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí.}
(2:190)

Správně vedení chalífové, Prorokovi společníci a další spravedliví lidé po Prorokově smrti následovali jeho příklad a bránili muslimský stát před jeho nepřáteli a porazili okolní despotické říše ohrožující jeho samotnou existenci. Šířili islám příkladem svých vynikajících morálních kvalit, spravedlivým jednáním, plně prožívanou vírou a snahou předávat islám i ostatním lidem. Tito jedinci se v žádném případě nemohli rovnat svým poraženým nepřátelům počtem, vybavením, přípravou a bojovými dovednostmi, avšak pevnost jejich víry, přesvědčení o poslání a vysoký morální kredit jim otevřely srdce běžných lidí ještě předtím, než vyvstala potřeba vojensky porazit zkažené despotické vlády, jejichž útlak byl pro obyvatelstvo nesnesitelný.

Jeden z konvertitů k islámu dnešní doby, Bašír Ahmad, k tomuto tématu podotkl: íce zneklidňovala před přijetím islámu, bylo tvrzení nás křesťanů, že islám byl šířen mečem. Proto jsem se sám sebe ptal: Pokud je to pravda, jak je tedy možné, že po celém světě mnoho lidí stále vyznává islám a přijímá ho? Proč jsme svědky toho, že každý den noví lidé přijímají islám, aniž by je k tomu kdokoliv jakkoliv nutil?“
(Dr. Imad-du- Deen Khalil, What Do They Say About Islam?, str. 295)

Norman A. Daniel o původu tohoto mýtu řekl: „… Západ si vytvořil víceméně neměnný kánon přesvědčení o islámu a určil si pro sebe, co to islám je. … Důležitým aspektem bylo, že to Západu vyhovovalo. … Křesťanstvu to poskytlo sebedůvěru ve vztahu k civilizaci, která ho v mnohém převyšovala.“
(Islam and the West: The Making of an Image, str. 270)

De Lacy O'Leary se o tomto bludu vyjádřil: „Dějiny však jasně ukazují, že pověsti o fanatických muslimech valících se světem a mečem vnucujících islám poraženým rasám je jedním z nejabsurdnějších mýtů, které kdy historici opakovali.“
(Islam at the Crossroads, London, 1923, str. 8)

Gustave Le Bon ve své knize Civilizace Arabů z roku 1884 píše (str. 120-121):
Když studujeme vítězství Arabů a snažíme se rozpoznat určující příčiny jejich úspěchu, uvidíme, že v šíření Koránu nehrála síla žádnou roli, protože Arabové vždy poraženým umožnili zachovat si své náboženství. Pokud křesťanské národy konvertovaly k náboženství svých přemožitelů a nakonec přejaly jejich jazyk, bylo to především proto, že jejich noví přemožitelé se k nim chovali spravedlivěji než jejich původní vládci, a že jejich náboženství bylo jednodušší než to, kterému je do té doby učili. Pokud dějiny něco dokazují, tak je to skutečnost, že náboženství se nikdy nevnucuje silou. Když byli Arabové ve Španělsku poraženi křesťany, raději se nechali zabíjet a až do posledního vyhnat, než aby změnili vyznání.

Korán tedy v žádném případě nebyl vnucován silou, šířil se pouze přesvědčením. Každopádně je zjevné, že pouze přesvědčení mohlo přivést národy, které později Araby porazily, jako Turky a Mongoly, aby ho přijaly. V Indii, kterou Arabové ve skutečnosti pouze prošli, se Korán rozšířil natolik, že se k němu hlásí přes padesát miliónů vyznavačů. Jejich počet každým dnem roste a přestože zemi dnes vládnou Angličané a udržují tam celou armádu misionářů mající za úkol obrátit mohamedány na křesťanství, je znám pouze jediný zdokumentovaný případ, kdy bylo jejich úsilí korunováno konverzí.

Islám se šířil v důsledku válek, které proti muslimům rozpoutali nepřátelé ohrožující jejich přežití, a následná porážka těchto despotických a represivních režimů je v dějinách jedinečná v tom, že se v drtivé většině případů jednalo o osvobození od útlaku. Dokládá to známá odpověď Prorokových společníků perskému vládci na jeho dotaz, co muslimy přivedlo do jeho země, jak ji zachytili dějepisci: „Alláh nás vyslal, abychom vyvedli každého, kdo si to přeje, z otroctví vůči jiným lidem do služby a uctívání Alláha, z omezenosti tohoto světa do rozlehlosti (kterou islám přináší na tomto i na onom světě) a z nespravedlnosti (světských vládců) do spravedlnosti islámu.“
(viz Ibn Kathír, Bidája wa nihája)

V přímém kontrastu k masakrům, znásilňování, drancování a nespravedlnosti, které bývají průvodním jevem válečných tažení, u raných muslimských vítězství nic takového v historických pramenech nenajdeme.

Pro srovnání se podívejme na některé pasáže z Bible, kterou židé a křesťané považovali za posvátné Boží vedení ve válečných záležitostech a kterou se řídili v dobách expanze a dobývání.

„Když přitáhneš k městu, abys proti němu bojoval, nabídneš mu mír. Jestliže ti odpoví mírem a otevře ti brány , tu všechen lid, který je v něm, podrobíš nuceným pracím a budou ti sloužit. Jestliže k míru s tebou nesvolí, ale povede s tebou boj, oblehneš je. Až ti je Hospodin, tvůj Bůh, vydá do rukou, pobiješ v něm ostřím meče všechny osoby mužského pohlaví. Ale ženy, děti a dobytek i vše, co bude v městě, všechnu kořist z něho si ponecháš jako lup. Budeš užívat kořisti po svých nepřátelích, kterou ti dal Hospodin, tvůj Bůh. Tak naložíš se všemi městy od tebe velice vzdálenými, která nepatří k městům těchto pronárodů zde. Ale v městech těchto národů, které ti dává Hospodin, tvůj Bůh, do dědictví, nenecháš naživu naprosto nikoho. Zničíš je jako klaté, Chetejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh[.]“
(Deuteronomium 20:10-17)

OO dobytí Jericha a osudu jeho původních obyvatel se dočteme: „Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný pokřik. Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. Všechno, co bylo v městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot a brav i osly. “ (Jozue 6:20)

Stejný osud jako Jericho stihl také Makedu, Libnu a Lakíš: „Onoho dne dobyl Jozue Makedu a vybil ji ostřím meče i s jejím králem. Vyhubil obyvatele jako klaté i vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. Naložil s králem Makedy, jako naložil s králem jerišským. Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Makedy do Libny a bojoval s Libnou. I ji a jejího krále vydal Hospodin do rukou Izraele. Vybil ji ostřím meče i vše živé v ní; nenechal nikoho vyváznout. Naložil s jejím králem, jako naložil s králem jerišským. Potom táhl Jozue spolu s celým Izraelem z Libny do Lakíše,oblehl jej a bojoval proti němu. I vydal Hospodin Lakíš do rukou Izraele. Druhého dne jej dobyl, vybil jej ostřím meče i vše živé v něm, stejně jako naložil s Libnou.“ (Jozue 10:28-32).

V Matoušově evangeliu najdeme těžko pochopitelný Ježíšův výrok: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“
(Matouš 10:34, srov. Lukáš 22:36)

Co je to za meč? Kdo má oprávnění ho pozvednout? Není to jasné a vedou se o tom vášnivé spory. Je možné, že bude pozvednut po Ježíšově návratu na zem. Před Konstantinem Velikým byli křesťané pronásledovanou menšinou, která se zjevně držela nenásilí a očekávala Ježíšův brzký návrat, avšak když se v době po Konstantinovi Velikém oficiálním státním náboženstvím stalo trinitární křesťanství, stát se chopil meče a křesťanští vládci napříč dějinami vedli mnoho válek a výbojů ve jménu náboženství. Křesťanská zásada poslušnosti jakékoliv vládě, která je u moci, vychází z údajného Ježíšova výroku „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři“. Křesťanští teologové to později uplatňovali k ospravedlňování a legitimizaci národních a sekulárních vlád na základě pavlovské doktríny, jak je zakotvena v tomto nařízení:„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha[.]“
(Římanům 13:1)

Výše uvedené citáty a skutečnosti nyní srovnáme s Božím vedením z Alláhovy knihy, Koránu, a sunny, způsobu proroka Muhammada ( s) a přineseme další důkazy, že islám je skutečně náboženstvím míru i navzdory tomu, že někteří neznalí muslimové svými slovy a činy pokřivili jeho obraz, i navzdory zákeřné propagandě, pomluvám a nepravdám šířeným nepřáteli při jejich tažení proti muslimům a islámu.

Nepopíráme, že někteří muslimové se občas odchýlili a dopustili se nespravedlností, avšak dějiny jako celek ukazují dlouhodobé trendy, které jsou důkazem pro naše výše uvedená tvrzení. V této souvislosti je vhodné uvést ještě několik dalších příkladů, protože ilustrují obecněji platné vzorce jednání.

Křesťanští dobyvatelé Jeruzaléma pobili všechny židovské a muslimské obyvatele, zatímco Saladinovo znovudobytí je pozoruhodným příkladem šlechetnosti a velkorysosti. Také je velký rozdíl mezi Andalusií (muslimským Španělskem) a Anatolií (Malou Asií). Křesťané muslimy a židy ze Španělska vyhnali, popravili, nebo je v nechvalně známém období inkvizice přinutili přijmout křesťanství. Toto bylo vzorem zacházení s muslimy pod křesťanskou nadvládou. Když ve stejné době muslimové převážně z turkických národů dobyli území dnešního Turecka, byli mnohem tolerantnější a pravoslavný patriarcha dodnes sídlí v Istanbulu (bývalé Konstantinopoli).

Uznávaný historik sir Thomas Arnold toto zákeřné očerňování islámu odmítl těmito slovy: Nevíme nic o jakémkoliv organizovaném pokusu vnucovat nemuslimskému obyvatelstvu přijetí islámu, ani o jakémkoliv systematickém pronásledování s cílem potlačit křesťanství. Kdyby se chalífové bývali rozhodli pro některý z těchto postupů, mohli křesťanství vyhladit stejně snadno, jako Ferdinand s Isabelou vyhnali islám ze Španělska, či Ludvík XIV. ve Francii postavil protestanství mimo zákon, či Anglie na 350 let vyhostila Židy. Východní církve v Asii byly jako heretické zcela odříznuty od zbytku křesťanstva a nikdo by se jich býval nezastal. Tedy samotné přežití těchto církví až do současnosti je silným důkazem obecně tolerantního postoje, který k nim měly mohamedánské vlády. (Sir Thomas W. Arnold, The Preaching of Islam, a history of the propagation of the Muslim faith, Westminster A. Constable & Co., Londýn, 1896, str. 80)

Smutnou historickou skutečností je, že ve světě převládl evropský, nikoliv islámský přístup a v Evropě v reakci na neustálé náboženské války mezi různými křesťanskými denominacemi vznikl moderní evropský sekularismus, nacionalismus, ateismus a protináboženské postoje. S negativními politickými a socioekonomickými důsledky tohoto přístupu se lidstvo potýká dodnes.