Islám ctí každý lidský život a na jeho ochranu za úmyslnou vraždu nevinného člověka uplatňuje trest smrti (qisás). Za náhodné a neúmyslné zabití je jiný trest, peněžité odškodné (dijja), což je předem určená částka, kterou jako kompenzaci obdrží dědicové zabitého člověka. Toto odškodné v žádném případě nemůže nahradit ztrátu zabitého člověka, avšak alespoň finančně kompenzuje újmu způsobenou jeho smrtí. Člověk, který zabil, pak v rámci pokání (kaffara) jako odčinění svého hříchu či chyby osvobodí otroka, nebo se nepřetržitě postí po dva po sobě jdoucí měsíce. Pokud se z oprávněného důvodu postit nemůže, musí místo toho nakrmit šedesát chudých přiměřeným jídlem. Toto pokání je skutkem uctívání, kterým hříšník prosí milosrdného Alláha o odpuštění svého neúmyslného hříchu, jehož se dopustil zabitím lidské bytosti. Cílem toho všeho je potvrdit posvátnost lidského života.

Za úmyslné zabití člověka islám předepisuje přísný trest,protože pokud si je potenciální vrah vědom, že mu jako trest odplatou za vraždu hrozí smrt, možná si spáchání svého zločinu ještě rozmyslí. Pokud by trestem bylo cokoliv mírnějšího než přísná odplata, zločinci by v páchání zločinů směle pokračovali. Totéž platí vedle trestu smrti také pro další tělesné tresty v islámu nazývané hudúd (což znamená hranice či omezení). Trest smrti je v islámu spravedlivým postihem a úspěšným odstrašujícím prostředkem, jehož hlavním a vznešeným cílem je zachovávat nedotknutelnost lidského života, jak moudrý a všemocný Alláh říká ve vznešeném Koránu: {V zákonu krevní msty je pro vás život, ó nadaní rozmyslem! Snad budete bohabojní!}
(2:179)

{A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. A přišli k nim již dříve poslové naši s jasnými důkazy, avšak mnozí z nich i potom se dopouštěli přestupků na zemi.}
(5:32)

Zatvrzelému zločinci navíc na onom světě hrozí věčný trest v pekelném ohni, trvalém příbytku ponížení a nekonečných muk, a hněv všemocného Alláha. Moudrý Alláh říká: {Kdokoliv zabije úmyslně věřícího, bude jeho odměnou peklo a bude v něm nesmrtelný. A Bůh se naň rozhněvá a prokleje ho a připraví mu trest strašlivý.}
(4:93)

Abú Bakr vyprávěl: „Slyšel jsem Alláhova posela ( y) říkat: ‚Když spolu dva muslimové bojují meči, jak vrah, tak zavražděný půjdou do pekla.‘ Řekl jsem: ‚Posle Alláhův, to je v pořádku pro vraha, ale proč zavražděný?‘ Alláhův posel odpověděl: ‚Zajisté měl v úmyslu zabít svého společníka.‘“
(Bukhari)

Každý upřímně se kající hříšník však může doufat v Alláhovo milosrdenství a odpuštění.

Všichni lidé jsou si z podstaty rovni a vztahuje se to stejnou měrou na muže i ženy. Když všemocný Alláh stvořil prvního člověka, našeho praotce a otce celého lidstva Adama, také stvořil naši pramáti Evu. Lidstvo je tedy v zásadě jedna rodina a jediná rasa, protože celé pochází z těchto rodičů. Poté se lidé začali odlišovat podle své víry a poslušnosti nebo své nevíry a neposlušnosti. Všemocný Alláh ve vznešeném Koránu říká: {Lidé, bojte se Pána svého, jenž stvořil vás z bytosti jediné a stvořil z ní manželku její a rozmnožil je oba v množství velké mužů i žen. A bojte se Boha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a dbejte na pravidla o pokrevních svazcích, neboť Bůh zajisté nad vámi je pozorovatelem.}
(4:1)

Alláhův posel ( y) řekl: „Všichni lidé jsou Adamovými potomky a Adam byl stvořen z hlíny.“
(Ahmad)

Protože hlína má různé barvy a vlastnosti, také u člověka se vyvinuly různé barvy a vlastnosti. Prorok Muhammad ( s) řekl: „Alláh vás zbavil břemene nevědomosti s její pýchou na otce a předky. Všichni jste z Adama a Adam je z hlíny. Není rozdílu mezi Arabem a nearabem, ani mezi černým a rudým člověkem, vyjma ve zbožnosti.“
(Abú Dawúd)

Všichni lidé původně věřili ve společnou víru islámského monoteismu, jak byla zjevena Adamovi, a mluvili stejným jazykem. Všemocný Alláh ve vznešeném Koránu říká: {Lidé původně jen národ jediný tvořili, avšak pak se v názorech rozešli. A kdyby nebylo slova Pána tvého, již dříve vyřčeného, bylo by věru mezi nimi již rozhodnuto vše, v čem se rozcházeli.}
(10:19)

Následně se lidé mezi sebou začali lišit mimo jiné z těchto důvodů: jejich stoupající počty, stěhování do různých koutů světa, postupně vznikající rozdíly v barvě a dalších rysech u jednotlivých skupin vlivem místního prostředí, vznik místních jazyků a nářečí atd.

Protože islám považuje každého člověka bez ohledu na etnický původ, barvu pleti, jazyk, vyznání, víru, náboženství či zemi původu za rovnoprávného v jeho lidství se všemi ostatními lidmi, všichni lidé jsou si rovni před zákonem všemocného Alláha: {Lidé, věru jsme vás stvořili z muže a ženy a učinili jsme z vás národy a kmeny, abyste se vzájemně poznali. Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější – a Bůh je vševědoucí a dobře zpravený.}
(49:13)

Ve výrocích se dočteme, že 'Á'iša vyprávěla: „Kurajšovce velmi znepokojoval případ jedné machzúmské ženy, která se dopustila krádeže, a uvažovali, kdo by se za ni měl přimluvit u Alláhova posla . Někdo navrhl Usámu bin Zajda , kterého měl rád a který by se o to mohl pokusit. Usáma s ním tedy o té záležitosti promluvil a Prorok mu řekl: ‚Přimlouváš se, když byl porušen zákon ustanovený Alláhem?‘ Poté se postavil a promluvil k lidem: ‚Lidé před vámi byli zničeni, protože když kradl někdo z jejich urozených, nechali ho, avšak když kradl někdo z jejich slabých, vykonali na něm určený trest. Při Alláhu, kdyby kradla Fátima, dcera Muhammadova, usekl bych jí ruku.‘“
(Buchárí a Muslim)

Všichni lidé jsou si také rovni ve své základní svobodě a povinnostech. 'Umar bin al-Chattáb o této skutečnosti před čtrnácti stoletími pronesl tato výmluvná slova k hřešícímu muslimovi, který ukřivdil nemuslimovi: „Zotročil jsi některé lidi, přestože je jejich matky porodily jako svobodné?“ Každý člověk má podle islámu nárok na svobody, které jsou stručně uvedený níže:

• Svoboda myšlení a názoru. Alláhův posel( y)přikázal muslimům, aby pronášeli pravdu, vyjadřovali upřímný názor a zdrželi se zastrašování ostatních. Řekl: „Člověk, který zná pravdu a nepronese ji, je mlčícím ďáblem.“
  (at-Tirmídhí)
• Svoboda přístupu k prospěchu z nerostného bohatství a přírodních zdrojů země. Všemocný Alláh říká: {On je ten, jenž pro vás zemi pokornou učinil; choďte po zádech jejích a jezte z toho, co vám uštědřil a u Něho bude pak vzkříšení.}
  (67:15)
• Svoboda legitimního výdělku a svoboda vlastnictví. Islám všechny vybízí k práci v přínosných oborech a získávání legitimního příjmu. Například o dědictví všemocný Alláh říká: {Mužům náleží podíl z toho, co zůstavili rodiče a blízcí příbuzní, a ženám náleží podíl z toho, co zůstavili rodiče a blízcí příbuzní – ať již je toho málo, nebo mnoho – jako podíl určený.}
  (4:7)
• Svoboda učit se a vyučovat. Islám podporuje svobodu učit se pro všechny členy společnosti. Alláhův posel ( s) říká: „Usilovat o vědění je povinností každého muslima.“
  (al-Bajhaqí)

  Islám dokonce nesdílení důležitého a přínosného islámského vědění a jeho skrývání před ostatními považuje za neomluvitelné chování, které vzbuzuje hněv všemocného Alláha a vede k Jeho trestu. Alláhův posel( s) řekl: „Vědoucímu člověku, který je požádán, aby sdílel své vědění s ostatními, avšak odmítne to a své znalosti skryje, bude v soudný den nasazena ohnivá uzda.“
  (Abú Dawúd a at- Tirmídhí)

• Svoboda získat vedoucí pozici ve společnosti, pokud k tomu má odpovídající předpoklady. Hlavními požadavky na člověka ve vedoucí pozici v islámské společnosti jsou schopnosti a výkonnost. Například barva pleti či původ nehrají žádnou roli. Alláhův posel( s) řekl: „Pokud je nějaký člověk pověřen správou muslimských záležitostí a pak jmenuje člověka z protekce bez ohledu na jeho předpoklady, zaslouží si Alláhův hněv a prokletí. Všemocný Alláh nepřijme žádné jeho skutky a takový člověk bude v pekle.“
  (al-Hákim)

  Islámský systém zaručuje ještě mnohé další svobody, jejichž výčet by přesáhl rozsah této publikace.

  Svoboda je často chybně chápaný koncept, protože člověk nemůže dosáhnout skutečné svobody, pokud je otrokem svých nízkých tuh (či slouží touhám jiných) a snaží se je uspokojovat jakýmikoliv i nemorálními a nelegitimními prostředky. Člověka k této falešné svobodě vábí svody satana, zapřisáhlého nepřítele celého lidstva, který ve své zuřivé žárlivosti nenávidí lidské pokolení a Alláhovi přísahal, že bude se svými vojsky vyčkávat v záloze a svými zbraněmi útočit, kdykoliv a kdekoliv bude moci. Všemocný Alláh řekl: {Synové Adamovi! Nechť vás nepokouší satan tak, jako způsobil odchod rodičů vašich z ráje, strhávaje z nich oděv, aby jim ukázal nahotu jejich! A dívá se na vás on i jeho spřeženci z místa, kde je nevidíte. A věru jsme učinili satany přáteli těch, kdož nevěří!}
  (7:27)

Jakožto univerzální a věčné Alláhovo náboženství pro všechny lidi islám usiluje o odstranění všech projevů kmenovosti, nacionalismu, rasismu a politické zaslepenosti způsobujících konflikty. Islám je Alláhovým náboženstvím, které je ve svém monoteistickém základu společné všem lidem, i když se konkrétní ustanovení a pravidla mohla lišit podle místních a dobových podmínek. Základní poselství však od proroka Adama až po konečného proroka Muhammada( s)zůstalo totožné. Všemocný Alláh ve vznešeném Koránu říká: {On vám uzákonil jako náboženství to, co kdysi uložil Noemu – a to, co jsme vnukli tobě a co jsme uložili i Abrahamovi, Mojžíšovi a Ježíšovi: „Dodržujte náboženské úkony a nerozštěpujte se ohledně jich!“ Jak nesnesitelné je pro modloslužebníky to, k čemu je vyzýváš! Bůh si k tomu vybírá, koho chce, a vede k tomu toho, kdo kajícně se k Němu obrací.}
(42:13)

{A dali jsme ti vnuknutí, tak jako jsme je dali Noemovi a prorokům po něm; a dali jsme vnuknutí Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům a Ježíšovi, Jóbovi, Jonášovi, Árónovi a Šalomounovi; a Davidovi jsme dali žalmy. A také jiným poslům, o nichž jsme ti již dříve vyprávěli, a dalším, o nichž jsme ti nevyprávěli – a Bůh věru hovořil s Mojžíšem řečí jasnou – poslům, hlasatelům zvěsti radostné i varovatelům, aby lidé po jejich příchodu neměli výmluvy právoplatné proti Bohu. A Bůh je mocný,moudrý.}
(4:163-165)

{A toto jsou důkazy Naše, jež dali jsme Abrahamovi proti lidu jeho. My pak povyšujeme na stupních, koho chceme, a Pán tvůj je věru moudrý, vševědoucí. A darovali jsme Abrahamovi Izáka a Jakuba a vedli jsme oba cestou pravou; a již předtím jsme tak vedli Noema a z potomstva jeho Davida, Šalomouna, Jóba, Josefa, Mojžíše a Áróna. A takto My odměňujeme ty, kdož dobré konají. A vedli jsme Zachariáše, Jana, Ježíše a Eliáše – ti všichni patří k bohabojným –, a Ismaela, Elišu, Jonáše a Lota a vyznamenali jsme všechny nad lidstvo veškeré.}
(6:83-86)

{A poslali jsme k ´Ádovcům bratra jejich Húda, jenž pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte božstvo jiné kromě Něho – vždyť vy si jen vymýšlíte.“}
(11:50)

{A k Thamúdovcům jsme vyslali bratra jejich Sáliha, jenž pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte božstvo jiné kromě Něho; On dal vám vzejít ze země a usídlil vás na ní. O odpuštění Jej proste a pokání čiňte, neb Pán můj blízký je a popřeje sluchu prosícím.“}
(11:61)

{A k Madjanovcům jsme vyslali bratra jejich Šu´ajba a on pravil jim: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte božstvo vedle Něho. A nedávejte špatné míry a váhy! Já vidím, že v blahobytu si žijete, však obávám se pro vás trestu dne, jenž vše obklopí.“}
(11:84)

{Rcete: „Uvěřili jsme v Boha a v to, co seslal nám, i v to, co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi, Ježíšovi, a v to, co bylo dáno prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Pána svého jsme odevzdáni!“}
(2:136)

Každý muslim tedy musí ze své víry a náboženství věřit ve všechny proroky a posly, v jim zjevené a seslané Boží knihy a písma, ctít každý Boží zákon, který všemocný Alláh zjevil skrze předchozí proroky, a věřit v bratrství předcházejících následovníků Knihy, kteří přijali Muhammadovo ( y).poslání. Islámské poselství, které přinesl Muhammad( s),je konečným Božím poselstvím lidstvu, jak říká Alláh: {A Muhammad není otcem žádného muže z vás, ale je poslem Božím a pečetí proroků. A Bůh je vševědoucí o věci každé.}
(33:40)

Tedy konečné Boží poselství zjevené proroku Muhammadovi ruší všechna předchozí poselství. Zrušení v žádném případě neznamená popření předchozích zjevení, pouze že už nejsou platná. Jediným náboženstvím přijatelným pro Alláha, nejvyššího Pána, je tedy islám. Moudrý a všemocný Alláh říká: {Kdo touží po jiném náboženství než po islámu,nebude to od něho přijato a v životě budoucím bude mezi těmi, kdož ztrátu utrpí.}
(3:85)

Islám hlásá spravedlnost a zahrnuje do ní i nevěřící.Všemocný Alláh ve vznešeném Koránu říká: {Proto vyzývej k víře pravé a kráčej přímo, jak bylo ti poručeno! Nenásleduj scestná učení jejich, nýbrž rci: „Uvěřil jsem v to, co Bůh z Písma seslal, a bylo mi poručeno, abych jednal spravedlivě mezi vámi. Bůh naším je i vaším Pánem, my skutky své máme i vy skutky své máte a není mezi námi důvodů ke sporu; Bůh shromáždí nás všechny a u Něho je cíl konečný.“} (42:15)

Islám dává ohledně víry plnou svobodu volby, člověk může jakoukoliv víru či přesvědčení přijmout nebo odmítnout. Lidem Knihy dal islám svobodu zachovat si jejich víru a obřady. Islám zakazuje poškozování kostelů a synagog a zakazuje rozbíjení a ničení křesťanských křížů.

Islám dal následovníkům předchozích písem práva podle jejich právních ustanovení a v záležitostech jídla, pití a oblečení se řídí pravidly svého náboženství. Islám také vyznavačům předchozích náboženství umožňuje, aby se svým náboženstvím řídili v otázkách manželství, rozvodu a dalších vztahů.

Praktický příklad uplatňování těchto zásad ukázal druhý chalífa 'Umar bin al-Chattáb , když přišel do jeruzalémského kostela Vzkříšení a nastal čas muslimské modlitby.Umar vyšel před kostel a pomodlil se venku. Knězovi kostela řekl: „Kdybych se modlil uvnitř kostela,někteří muslimové by v budoucnu mohli tvrdit, že tento kostel je místem 'Umarovy modlitby a mohla by to pro ně být záminka ke zničení kostela a jeho přeměně na mešitu.“ (podle Dějin od imáma ibn Džaríra at-Tabarího)

Spolupráce vychází z oboustranného zájmu a úcty a jejím smyslem je sloužit prospěchu celé společnosti. Všemocný a moudrý Alláh dává obecné pravidlo: {Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. Buďte bohabojní, vždyť Bůh je přísný v trestání svém.}
(5:2)

Islám své následovníky vybízí, aby vedli s jinověrci smysluplný a upřímný dialog. Moudrý Alláh přikazuje: {Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni.“}
(29:46)

Islámským přístupem k jinověrcům je konstruktivní a objektivní dialog, který lidi spojuje kolem Božího slova a Jeho poselství a učení. Všemocný Alláh řekl: {Rci: „Vlastníci Písma! Pojďte ke slovu rovnému pro nás i pro vás a shodněme se, že nebudeme sloužit nikomu leč Bohu a nebudeme k Němu nic přidružovat a že si nebudeme brát jeden druhého za Pána místo Boha!“ Obrátí-li se však zády, pak jim řekněte: „Dosvědčte, že my jsme do vůle Boží odevzdáni!“}
(3:64)

Všichni Alláhovi poslové dávali svému lidu upřímné rady. Upřímné rady a čistý úmysl jsou významnými rysy islámu. Podle Abú Hurajry se Alláhův posel( y) jednou zeptal: „Kdo z vás ponese následující slova moudrosti, bude se jimi řídit a učit je ostatní, kteří se jimi také budou řídit?“ Abú Hurajra na to odpověděl kladně. Nato ho Alláhův posel ( y) vzal za ruku a odpočítal pět následujících bodů:

• Vyhýbej se všemu, co Alláh prohlásil za zakázané, tím se staneš nejlepším uctívačem všemocného Alláha;
• Přijímej, co ti Alláh předurčil, tím se staneš nejbohatším člověkem;
• Chovej se dobře ke svému sousedovi, tím se budeš vyznačovat jako věřící;
• Chovej se dobře ke svému sousedovi, tím se budeš vyznačovat jako věřící;
• Tlum svůj smích, protože z přemíry smíchu může zemřít srdce.

(at-Tirmídhí)

Islám všechny muslimy vyzývá, aby lidem poskytovali užitečné a upřímné rady. Toto vychází z následujícího výroku Alláhova posla( s) : „Náboženství je upřímnost.“ Lidé se zeptali: „Ke komu?“ On řekl: „K Alláhovi, k Jeho knize, k Jeho poslovi, k vládcům muslimů a k běžným lidem.“
(Muslim)

Vysvětlením tohoto výroku je, že upřímností vůči všemocnému Alláhovi je uctívat pouze Jeho, odmítat veškeré rivaly stavěné Jemu na roveň jako modlářství, připomínat si Alláha Jeho krásnými vlastnostmi a požehnanými jmény, plně přijímat, že všechny záležitosti všech bytostí jsou pouze v rukou Alláha, věřit, že cokoliv všemocný Alláh chce, to se stane, a cokoliv nechce, to se nikdy nestane, řídit se Alláhovými přikázáními a zanechat všeho, co zakázal.

Upřímnost k Alláhově knize je pevně věřit v Boží písmo seslané Jeho poslu Muhammadovi ( s),a přijímat všechna v něm obsažená pravidla. Upřímnost k Alláhovu prorokovi je řídit se tím, co kázal, vyhýbat se tomu, čeho se on zdržoval, věřit jeho výrokům, milovat ho a vážit si ho, řídit se jeho výzvou, způsoby a pokyny a šířit je mezi lidmi.

Upřímnost k muslimským vládcům je poslušnost, pokud nevyzývají či neprosazují pravidla v rozporu s přikázáními Alláha a Jeho proroka( s); pomáhat jim ukazováním všeho dobrého, nebouřit se proti nim a nebojovat s nimi, pokud se řídí islámem a jeho pravidly ve všech státních úřadech a s laskavostí a mírností jim poskytovat moudrou a upřímnou radu.

Upřímnost vůči běžným muslimům znamená ukazovat jim cestu k nejlepšímu jak v náboženských, tak ve světských záležitostech, pomáhat jim v dosahování jejich cílů, ulehčovat jim jejich obtíže, přát jim to, co si člověk přeje sám pro sebe a snažit se jim v ničem neublížit, jako by člověk nechtěl ublížit sám sobě.

Muslimové by měli využívat všech vhodných prostředků vedoucích k přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného podle svých schopností, vědomostí a postavení a tím usilovat o mír, klid a stabilitu ve společnosti a v komunitě a bránit útlaku, zkaženosti a vládě „zákona džungle“.

Moudrý Alláh říká: {Pomáhejte si vzájemně ke zbožnosti a bohabojnosti a nepomáhejte si k hříchu a nenávisti. Buďte bohabojní, vždyť Bůh je přísný v trestání svém.}
(5:2)

Alláhův posel ( s) řekl: „Kdokoliv vidí zlo, měl by ho napravit rukou; pokud toho není schopen, ať ho napraví svým jazykem; pokud není schopen ani toho, měl by ho alespoň odmítat ve svém srdci.“
(Muslim)

Alláhův posel ( y) uvedl podobenství o těch, kdo páchají špatné skutky a svými hříchy škodí ostatním: „Příklad těch, kdo dodržují Alláhova omezení a těch, kdo je porušují, je skupina lidí cestujících na lodi. Byla jim přidělena místa, jedna skupina získala horní palubu, zatímco druhá skupina získala podpalubí. Kdykoliv lidé z podpalubí potřebovali vodu, museli projít mezi lidmi na horní palubě. Lidé v podpalubí si pomysleli: ‚Když vyvrtáme ve své části lodi díru, budeme mít přístup k vodě, aniž bychom obtěžovali skupinu na horní palubě.' Pokud jim skupina na horní palubě umožní jejich plán uskutečnit, všichni zahynou, a pokud jim to zakáže, všichni budou v bezpečí.“
(Buchárí)

Všemocný a vševědoucí Alláh nás zpravuje o Svém hněvu, který padl na předcházející národy kvůli tomu, že nepřikazovali vhodné a nezakazovali zavrženíhodné: {A to bylo za to, že neposlouchali a byli přestupníky a že si vzájemně nezakazovali konání zavrženíhodného. A jak hnusné bylo to, co dělali!}
(5:78-79)

V islámu jsou všechny formy uctívání ze své podstaty rovnostářské a podporují bratrství a mír. Vyznání víry (šaháda), modlitba (saláh), povinná almužna (zakát), půst (saum), pouť (hadždž), přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného a vyvíjení úsilí (džihád) jsou povinné pro všechny muslimy, kteří jsou podle svých možností schopni dostát jejich požadavkům.


Člověk se stane muslimem jednoduše tím, že pronese vyznání víry „není božstva kromě Alláha a Muhammad je Alláhovým poslem“, arabsky lá iláha illalláh muhammad ar-rasúlulláh. Při společné modlitbě stojí muslimové vedle sebe v řadách bez ohledu na jakékoliv společenské či jiné rozdíly. Zakát rozvíjí štědrost a společenskou soudržnost mezi bohatšími a chudšími vrstvami společnosti. Půst podporuje naplnění základních potřeb všech lidí a ovládání tělesných tužeb. Pouť je obrovskou příležitostí ke stírání rozdílů, protože všichni poutníci jsou oděni do stejného bílého roucha, vykonávají stejné obřady v upomínku na proroka Abrahama a velebí mekkánský posvátný okrsek. Přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného a džihád už přímo z definice znamenají podporu a zachovávání všeho dobrého a prospěšného a bránění všemu zlému a zkaženému.

Vševědoucí Alláh říká: {Zdaž ten, jenž pobožnost koná během hodin nočních, padaje na tvář svou a stoje při modlitbě, a před životem budoucím na pozoru se má a v milosrdenství Pána svého doufá... ? Zeptej se: „Jsou si rovni ti, kdož vědí, s těmi, kdož nevědí?“ Však připomenou si to jen ti, kdož rozmyslem jsou nadáni.}
(39:9)

Alláhův posel ( y) řekl: „Usilovat o vědění je povinností každého muslima.“
(at-Tirmídhí, Ibn Mádža a Bajhaqí)

Islám muslimům přikazuje chránit a zachovávat životní prostředí a varuje před svévolným ničením a znečišťováním. Obecné pravidlo je, jak říká Alláh: {A nešiřte pohoršení na zemi poté, co stala se na ní náprava! A vzývejte Jej s bázní a touhou, neboť věru milosrdenství Boží jest blízké pro ty, kdož dobro konají.}
(7:56)

Všemocný Alláh také říká: {A mezi lidmi jest i takový, jehož řeči o životě pozemském se ti líbí a jenž dovolává se svědectví Božího o tom, co je v srdci jeho; avšak přitom je to protivník nejtvrdošíjnější. A když se odvrátí zády, chodí po zemi, aby šířil pohoršení a ničil sadbu i dobytek; Bůh však nemiluje pohoršení.}
(2:204-205)

Nejcennější přírodní zdroje, čistá voda, vzduch a orná půda, jsou chráněny pro obecné blaho a prospěch. Prorok ( s) například přispíval k ochraně vody tím, že muslimy nabádal k šetření vodou při mytí a očistě před modlitbou, i když používali vodu z řeky, a zakázal omývání částí těla při očistě více než třikrát. Řekl: „Kdokoliv to navýší (více než třikrát), dopouští se nespravedlnosti a špatnosti.“
(an-Nasáí)

Alláhův posel ( y)také lidem zakázal močit do stojaté vody (Muslim). Podle islámu se také výkaly a odpad nesmějí nechávat na veřejných cestách a na stinných místech, která lidé vyhledávají k odpočinku.

Islam also forbids people to place any excrement, refuge, or garbage in the middle of the public passages, or in shady places which people use for rest and recreatio

Všemocný Alláh řekl: {A buďte spravedliví v míře, když odměřujete, a važte vahami přímými – to pro vás je lepší i nejlepší co do výsledku.}
(17:35)

Alláhův posel ( s) said: “The orphan’s sponsor and I are in Paradise like these (and he held his two fingers, the index and the middle fingers, together, indicating how close they are).”
(Tirmidthi)

The Messenger of Allah ( s) řekl: „Sirotkův pěstoun a já jsme v ráji takto
(a ukázal spojený ukazovák a prostředník, čímž naznačoval, jak jsou si blízcí).“ (at-Tirmídhí)

Dobročinné odkazy (waqf) jsou v islámu dvojího druhu:

Soukromý odkaz,

který je věnován potomstvu odkazujícího člověka. Cílem je, aby potomstvo a příbuzní odkazujícího byli zabezpečeni a nebyli nuceni žádat o milodary. Existuje zde však podmínka, že po smrti posledního z potomstva dárce bude odkaz věnován na dobročinné účely pro obecné blaho.

Veřejný a obecný odkaz

je určen na charitativní účely, například budování nemocnic, škol, silnic, veřejných knihoven, mešit, komunitních center, sirotčinců, domovů důchodců a dalších prospěšných projektů v obecném zájmu komunity a celé společnosti.