Falešná představa o kořisti jako hlavním cíli islámské expanze

Třetí a související nařčení je, že cílem rychlé expanze islámu, která zaskočila tehdejší známý svět a díky které se islám mohl rozšířit na východ i na západ, byla především válečná kořist, světské požitky a sláva.

Podívejme se na některé skutečnosti o Prorokově ( s) životu a na islámské zásady, jak vyplývají z historických pramenů. Vedle již zmíněného otevřeného pronásledování a útlaku se proroka Muhammada ( s) na počátku jeho mise jakožto proroka a Alláhova posla jeho lidé snažili všemi možnými způsoby a prostředky přesvědčit, aby hlásání islámu zanechal. Kurajšovští vůdci mu nabízeli vládu nad celou Arábií, nejkrásnější arabské panny za nevěsty a takové bohatství, o jakém se v Arábii nikomu ani nesnilo, avšak on tyto nabídky odmítal. Kurajšovci všechny své nabídky podmínili tím, že přestane hlásat své islámské náboženství a přestane kritizovat a odhalovat pošetilost jejich pohanského uctívání model a jejich pověr. Prorokvšechny jejich lákavé nabídky rázně odmítl. Slova jeho jednoznačné a upřímné odpovědi jsou zaznamenána takto: „Při Alláhu! Kdyby mi byli schopni dát slunce do pravé ruky a měsíc do levé, aby mě tím přiměli, abych přestal hlásat toto poselství, neudělal bych to. Nikdy se nevzdám, ani nepřijmu jejich požadavky, dokud buď tato výzva (islámské náboženství) nepřevládne a nebude na Arabském poloostrově široce přijata a praktikována, nebo dokud mi hlava nebude oddělena od těla.“
(Ibn Hišám, Životopis Muhammada,sv. 1, str. 170)

Prorokův společník Anas řekl: „Nikdy se nestalo, aby byl Alláhův posel požádán o něco za islám, a nic takového nedával. Jednou za ním přišel jeden muž a on mu daroval velké stádo (ovcí a koz). Muž se vrátil ke svému lidu a řekl: ‚Lide můj, přijměte islám, protože Muhammad dává takové dary, jako by se vůbec neobával nouze.‘ Člověk může přijmout islám pouze kvůli hmotnému prospěchu, avšak jakmile pocítí sladkost islámu, víra se srdci takového člověka stane dražší než celý svět a jeho bohatství.“
(Buchárí a Muslim)

Podívejme se také, jaký majetek po své smrti Prorok ( s) zanechal. Amr bin al-Hárith řekl: „Prorok ( s) po své smrti nezanechal ani dirham ani dinár (peníze), otroka, služebnici či cokoliv jiného vyjma své bílé muly, své zbraně a pozemku, který určil na dobročinné účely pro muslimy.“
(Muslim)

V době Prorokovy ( s) smrti bylo jeho brnění u jednoho Žida v zástavě za ječmen pro jeho rodinu. Člověka jako byl prorok Muhammad( s) nelze v žádném případě obviňovat z posedlosti hmotnými statky, pomíjivou slávou a hodnostmi. Vládci, vůdcové, jejich generálové a vojevůdci usilují o slávu, pozemky a kořist, ale výše uvedené skutečnosti dokládají, že cílem Alláhova posla ( s) bylo pokojně šířit islámské náboženství mezi lidmi k jejich vlastnímu prospěchu a umožnit jim, aby si svobodně v islámem daných mezích vydělávali na živobytí a naplňovali své potřeby. Prorokovi společníci a následovníci pravdy dokazují příkladem svého poctivého, čestného a skromného života, že jim nešlo o pozemské bohatství ani pomíjivé radovánky tohoto života.

Při bitvě u Uhudu Prorok ( s) řekl: „Povstaňte a získejte ráj, který je rozlehlý jako nebe se zemí dohromady!“Muž jménem 'Umajr bin al-Hamám to uslyšel a zeptal se ho: „Proroku Alláhův, říkal jsi, že odměnou je ráj široký jako nebe se zemí dohromady?“ Prorok( s) přisvědčil. Společník řekl: „Nechť je požehnán! Nechť je požehnán!“ Prorok ( s) se toho muže zeptal: „Co tě přimělo říci, co jsi řekl?“ Muž odpověděl: „Proroku Alláhův, jedinou nadějí, kterou chovám, je, že budu jedním z obyvatel tohoto ráje.“ Prorok ( s) řekl. „Zajisté jsi jedním z obyvatel tohoto ráje.“ Když uslyšel tato Prorokova slova, muž si ze svého vaku vzal několik datlí, aby se před začátkem boje posilnil. Potom však vyhodil datle do vzduchu a řekl: „Při Alláhu! Pokud bych žil tak dlouho, abych dojedl tyto datle, byl by to velmi dlouhý život!“ Vrhl se do boje proti nepřátelům se vší vervou, dokud nebyl zabit.
(Muslim)

Muž jménem Šaddád bin al-Hádí vyprávěl, že za Alláhovým poslem ( s) přišel beduín a projevil zájem o islám a záhy islám také přijal. Beduín Alláhovu poslu ( s) řekl, že se s ním chce vystěhovat do Medíny. Na základě toho Alláhův posel ( s) požádal muslimy, aby se o beduína postarali. Muslimové bojovali v bitvě s pohany, ve které získali válečnou kořist a Alláhův posel ( s) ji rozdělil mezi své společníky. Když beduín dostal podíl za svou účast v boji, zeptal se: „Za co to je?“ Alláhův posel „Toto je podíl z kořisti za tvou účast v boji.“ Beduín řekl: „Nedal jsem ti svou přísahu kvůli světským ziskům. Následoval jsem tě a přijal islám v naději, že mě nepřátelský šíp trefí do krku, já zemřu a potom mi odměnou bude ráj.“ Alláhův posel ( s)na beduínova slova zareagoval: „Pokud jsi k Alláhovi pravdivý, Alláh ti zajisté tvé přání splní.“ Později došlo k bitvě a beduína našli mrtvého s šípem v krku. Přinesli ho před Proroka ( s) Alláhův posel se zeptal:„Není to onen beduín?“ Lidé to potvrdili. Alláhův posel řekl: „Tento muž byl věru pravdivý k Alláhovi. Nejvyšší Alláh je tedy pravdivý k němu.“

Alláhův posel ( s) beduínskému mučedníkovi věnoval svůj plášť, který nosil, jako rubáš. Během pohřbu se modlili pohřební modlitbu za jeho duši těmito slovy: „Alláhu, toto je Tvůj služebník, který se vystěhoval pro Tvou věc. Byl zabit jako mučedník. Já to dosvědčuji.“
(an- Nasá'í)

The incident is a testimony for this man and his likes who refused to accept his entitled share of the war booty seeking complete sincerity in his desire for the reward from Allah alone.

Tato událost je dokladem, že tento muž a další jemu podobní odmítali přijmout svůj oprávněný podíl na válečné kořisti, protože usilovali o naprostou upřímnost ve své touze po odměně pouze od Alláha. Správně vedený chalífa a Prorokův ( s) ,společník 'Umar bin al-Chattáb , jehož vítězství rozšířila muslimskou vládu na rozsáhlá území tehdy známého světa včetně Římské a Perské říše, jednou uslyšel kručet svůj prázdný žaludek. Zvolal: „Můj milý žaludku, kruč si, nebo buď potichu, při Alláhu, nebudeš naplněn, dokud nebudou mít dostatek jídla všichni muslimové.“
(al-Bajhaqí v al-Sunan, 9/42)

Jeden z nejproslulejších a nejúspěšnějších vojevůdců a válečníků z období raného islámu, Chálid bin al-Walíd , v okamžiku své smrti vlastnil pouze koně, meč a služebníka. Také v tomto případě nenajdeme ani náznak materialistických pohnutek.

Islámské dějiny jsou plné příběhů vysoce postavených mužů dokládajích, že pozemské statky vůbec nebyly cílem raných muslimů, ale že doufali pouze v odměnu od štědrého Alláha za svou upřímnost při vyzývání k islámu, Božímu náboženství a správnému vedení. V tom je podporoval Prorok ( s) když slíbil: „Pokud jediná duše, mužská či ženská, je vaším prostřednictvím přivedena k islámu, je to pro vás lepší než vybraní červení velbloudi
(tj. nejcennější majetek Arabů).“ (Muslim a další)

Existuje mnoho doložených případů, kdy raní muslimové po přijetí islámu ochotně věnovali veškerý svůj majetek a jmění na charitu. V tomto ohledu vynikali příslušníci kmene Kurajšovců. Některé o jejich majetek připravili příbuzní, kteří je tak sankcionovali za přijetí islámu, jiným byl jejich majetek zabaven po vystěhování do Medíny. Další se naplno věnovali šíření islámu a této činnosti věnovali veškerý svůj čas i majetek. Jako příklad můžeme uvést Prorokova společníka an-Nu'mána ibn Muqarrima, který se při velké a rozhodující bitvě v Nahávandu modlil: „Alláhu, pocti a veleb Své Boží náboženství a dej vítězství těm, kdo v Tebe věří. Alláhu, dej mi, abych byl prvním mučedníkem v této bitvě. Alláhu, dej mým očím skutečnou radost spatřit nejlepší vítězství, které islámu dá poctu a důstojnost. Lidé! Věřte Alláhovi, On vás zajisté zahrne Svým milosrdenstvím.“ V této modlitbě nenajdeme ani stopu po chamtivosti a touze po slávě. Jeho hlavní motivací bylo dosažení Alláhovy spokojenosti a upřímná touha volat ostatní k přijetí islámu pro jejich vlastní prospěch.

Egyptský vládce Muqawqis poslal své vyslance za muslimským vojevůdcem Amrem bin al-Ásem , který dobyl Egypt a obléhal babylónskou pevnost. Egyptský vládce se svých zvědů vyptával, co viděli. Všichni se ve svém pozorování shodli: „Všimli jsme si, že dávají přednost smrti před životem. Dávají přednost skromnosti a pokoře před pýchou a namyšleností. Pozorovali jsme, že se nestarají o pozemské zisky a statky. Sedí na zemi a jejich vůdce sedí jako jeden z nich. Nikdo nemůže rozlišit mezi vůdcem a podřízenými, mezi pánem a otrokem. Jsou téměř stejní bez ohledu na své postavení.“

Tyto a mnohé další příklady dokládají, že cílem raných muslimů nebylo hromadění majetku z válečné kořisti ani snaha o získání moci a osobního prospěchu, ale z jejich domovů do světa je vedlo pouze islámské poslání přinést lidstvu správné vedení a předat univerzální islámské poselství.